Rozhovor Jana Míška pro pardubický Hlasatel

Jan Míšek. Sbormistr Chlapeckého a mužského sboru BONIFANTES a zřizovatel stejnojmenné základní umělecké školy. Odchoval stovky zpěváků, procestoval půlku světa, naučil se 6 jazyků a mezitím prospal několik málo hodin. Kolegové z divadla o něm tvrdí, že by naučil zpívat i radiátor.

Honzo, jaká byla vaše cesta k BONIFANTES?

Dlouhá, věnuji se hudbě vlastně od první třídy. Měl jsem štěstí, že jsem v Hradci Králové, kde jsem se narodil a chodil do školy, potkal manžele Skopalovi. Ti mě přivedli k hudbě, u které jsem i trochu na protest proti rodiny zůstal. Můj otec byl chirurg, zemřel, když mi byly dva roky. A matka – zdravotní sestra měla jiné představy, co bych měl dělat.

Což by byla asi škoda, protože vedete nejúspěšnější sbor v ČR. Kam sahají kořeny sboru?

K Hradeckému Boni pueri. To byl sbor, kde jsem působil skutečně od malička, od šesti let. Nejdříve jako sborista, později jako sbormistr přípravných oddělení. Vedle toho jsem potom ještě vedl tři sbory a v několika dalších zpíval.

Teď tomu nerozumím. Najednou, nebo postupně?

(Usmívá se) Najednou. Ono to šlo tak ráz na ráz, mě ta hudba tak pohltila, že jsem jí věnoval veškerý čas. Ve třinácti letech jsem začal pomáhat v přípravkách. Jednou jsem zaskočil za nepřítomného sbormistra a už mi to zůstalo.

Nebyla to velká odpovědnost pro 13letého kluka?

Byla, ale nebál jsem se jí a věřím, že mi to dalo nejlepší základ pro to, co dělám teď. Dostat kluky do sboru, ke zpěvu je podle mě těžší než je přijmout do fotbalového klubu. Člověk je musí zaujmout, aby se práci věnovali intenzivně a toho lze dosáhnout pouze upřímným zájmem a zkušeností a ty jsem právě v tom období začal sbírat.

Co ta ostatní tělesa, které jste zmiňoval?

Boni pueri byl po 40 letech první a jediný chlapecký sbor v ČR. Chyběl mi v něm ale ženský element, a proto jsme založil na gymplu dívčí sbor a ten vedl. Pak jsem založil Královéhradecký mužský sbor. K dalšímu sboru mě přivedla tak trochu náhoda a moje záliba v cestování. K ženskému sboru jsem se dostal na stopu. Dali jsme se do řeči s řidičem a on mi povídá, že jeho manželka zpívá v Ženském sboru Kantiléna a že už pár let nemají vedení. Tak jsem do toho šel. 18tiletý cucák, kterého mají poslouchat dospělé ženské. Taky obrovská zkušenost. Vedl jsem je 7 let.

Připadá mi, že jste musel stále jen zkoušet. Gymnázium jste přesto dostudoval, co jsem si zjistil…

… dostudoval a pokračoval ještě na Pedagogickou fakultu a pak ještě na konzervatoř do Pardubic. Nezmiňuji-li následně různé stáže po světě. Nevím jak jsem to tenkrát dělal, ale zbyl mi čas ještě na tenis, který miluji do teď, pak kolo, běhání a další sporty. Byly to hektické časy. Vstával jsem v 5 ráno a jel na brigádu do nemocnice vařit snídaně, pak do školy, pak jsme měl 2-3 zkoušky. Každý víkend soustředění s různými sbory. Moc jsem toho v té době nenaspal, stačily mi tak 3-4 hodiny denně.

Už jste zmínil konzervatoř v Pardubicích a s tím se asi dostáváme k Bonifantům.

V Pardubicích v roce 1999 žádný chlapecký sbor nebyl, tak jsem si řekl proč to nezkusit. Obešel jsem všechny pardubické základní školy a na první zkoušky přišlo 256 kluků. Byl to fantastický start, jaký nikdo nečekal. Díky tomu jsme  po dvou letech vyhráli první soutěž. Sbor odrůstal a přicházeli další zájemci. Během pár let se nám podařilo uspět na všech důležitých soutěžích v Čechách a mnoha v zahraničí. Hodně jsme cestovali. Když se ohlédnu zpět, projeli jsme s kluky v podstatě celou Evropu, absolvovali jsme několik turné do USA, kde jsme zpívali ve všech velkých městech východního pobřeží. Já to takhle vyjmenovávám ne proto, že bych se chtěl chlubit, ale vidím v tom odměnu za tu snahu a práci, kterou kluci do zpívaní dají.

Určitě to musí být krásné zážitky. Jen pokračujte, čeho si vlastně vážíte nejvíc?

Třeba že zpíváme na krásném festivalu Smetanově Litomyšli, že kluci mohli spolupracovat s různými osobnostmi. Například jsme hráli ve filmu vedle Johna Malkoviche, nebo Gerarda Depardieu, vystupovali se Soňou Červenou, Jaroslavem Svěceným. Rád vzpomínám na koncert v Palau de la musica catalana v Barceloně, který navštívilo 2 500 posluchačů.

Proč jste nakonec ještě založil školu?

Po nějaké době jsem dospěl do stadia, kdy bylo potřeba se rozhlédnout a říct si: Co bude dál? ZUŠ nám poskytla obrovský prostor pro práci. Všichni kluci mají hodiny sólového zpěvu, postupně budou všichni hrát na nějaký hudební nástroj. Individuální výuka je nesmírně efektivní. V nejbližších letech nás čekají velká turné po Japonsku, Číně a USA. Těším se, že se tam naše práce zúročí.

A na závěr: Jakou hudbu posloucháte?

Té hudby mám kolem sebe tolik, že nejraději poslouchám ticho.